karlův most

historie

předchůdci Karlova mostu

V místě mostu býval nejprve přechod přes svázané klády, tzv. prahy. V 10. století už je zmiňován dřevěný most, který ale býval ohrožován každou větší vodou, proto nechal Vladislav II. postavit kolem roku 1170 kamenný most Juditin. Ten zde stál až do roku 1342, kdy byl zničen povodní. Most vděčil vzdělané a energické Vladislavově manželce Juditě Durynské nejen za jméno, ale pravděpodobně se hodně zasloužila i o jeho samotný vznik.

Do dnešní doby se z mostu dochoval románský reliéf v interiéru menší malostranské mostecké věže (zobrazuje sedící postavu, zřejmě panovníka, který odevzdává listinu klečícímu — existují různé názory, o jaké postavy a jakou událost se mohlo jednat). Ve zvýrazněném nárožním rizalitu křižovnického kláštera je zastavěna staroměstská mostecká věž ze 13. století a pod průčelím kláštera se dochoval krajní staroměstský oblouk (v dnešní galerii). Další zbytky oblouků jsou ve sklepech několika domů v ulici U Lužického semináře. Hlava Bradáče, která je dnes ve staroměstské nábřežní zdi, byla původně také na Juditině mostě, zřejmě na prvním staroměstském oblouku, a sloužila jako vodočet. Jak vypadala románská mostní dlažba je možno vidět u viničního sloupu sv. Václava na nároží kostela sv. Františka.

Karlův most (Kamenný, Pražský)

Je nejstarším dochovaným pražským mostem (název Karlův se vžil až kolem roku 1870 na základě dřívějšího podnětu K. H. Borovského). Základní kámen položil Karel IV. 9. 7. 1357 v 5:31 ráno a toto datum a čas nebyly vybrány náhodou. Když čísla zapíšeme následujícím způsobem: 1 3 5 7 (rok) 9 (den) 7 (měsíc) 5 3 1 (čas), získáme vzestupnou a sestupnou stupnici s vrcholem 9. Podobných magických souvislostí, týkajících se Karlova mostu, je více.

Řízením stavby byl pověřen Petr Parléř, most byl ale zcela dokončen až po jeho smrti počátkem 15. století; je z pískovcových kvádrů, dlouhý 515,76 m, široký 9,5 m (patřil mezi nejmohutnější mostní stavby své doby), spočívá na 16 obloucích nestejného rozpětí od 16,62 do 23,38 metru. Několikrát byl poničen povodněmi, mj. v letech 1432 (zbořeno 5 pilířů), 1784 a zejména v roce 1890, kdy naplavené dříví z horního toku Vltavy zbořilo 2 pilíře a 3 klenby.

V roce 1723 byl most osvětlen olejovými lucernami. Schodiště na Kampu bylo postaveno roku 1844 na místě starých schodů z roku 1785. Vyšlapané chodníky po stranách mostu byly v roce 1833 nahrazeny chodníky ze železných ploten, opatřených zářezy proti uklouznutí.

Doprava na Karlově mostě
Od roku 1883 jezdila po mostě koňská tramvaj, tzv. koňka, kterou nahradila roku 1905 elektrická dráha. Aby vrchem vedené dráty nerušily umělecký vzhled mostu, vymyslel František Křižík speciální vedení mostovkou. Těžké vozy ale příliš otřásaly stavbou, proto byly roku 1908 nahrazeny autobusy. Ani ty ale nebyly ideální, takže provoz byl opět přerušen následující rok a obnoven až roku 1932 s využitím autobusů na pneumatikách. Veřejná doprava zde fungovala až do II. světové války, provoz automobilů skončil roku 1965.

Staroměstská mostecká věž

Stejně jako most, i staroměstskou věž stavěla parléřovská huť; spodní část vznikla ještě za života Karla IV., tzn., že jeho sedící socha, která je součástí výzdoby, má skutečnou podobu panovníka. Druhá sedící postava je Václav IV., mezi nimi stojí sv. Vít — patron mostu.

V horní části, která představuje nebeskou sféru, je sv. Prokop a sv. Zikmund. Bohatá sochařská výzdoba byla původně i ze strany obrácené k Malé Straně, byla však zničena při neúspěšném obléhání mostu Švédy roku 1648 (připomíná nápis na pamětní desce od B. Spinettiho). Bojovalo se tu také roku 1420, kdy tudy táhli husité na Malou Stranu a naposledy v revolučním roce 1848.
Od roku 1621 tu byly pro výstrahu na několik let zavěšeny koše s hlavami 12 z pánů, popravených na Staroměstském náměstí.

Malostranské mostecké věže

Menší věž byla už součástí Juditina mostu. Dnešní podoba je renesanční z roku 1591, kdy byla přestavěna a snížena po požáru. Větší věž byla postavena na místě starší předchůdkyně ve 2. polovině 15. století za vlády Jiřího z Poděbrad.
Mezivěžní brána vznikla počátkem 15. století.

Sousoší

Na zábradlí je rozmístěno 30 soch a sousoší, většina pochází z období 1706—14. Ve 14. století tu byl umístěn první kříž, do roku 1503 byla postavena také socha Bruncvíka, z níž se dochoval jen podstavec, dnes umístěný v Lapidáriu Národního muzea. Na původním místě je replika od Ludvíka Šimka, který vytvořil rovněž rytířovu postavu. Nejstarší dodnes stojící sochou v původní podobě je sv. Jan Nepomucký z roku 1683, poslední bylo umístěno sousoší sv. Cyrila a Metoděje v roce 1928.

Sochy a sousoší, které byly později zničeny povodněmi, nebo které byly poškozeny povětrnostními vlivy a restaurovány, byly nahrazeny kopiemi soudobých umělců a originály umístěny např. do Lapidária Národního muzea či do Gorlice na Vyšehradě. Většina soch je z pískovce, sv. Filip Benicius je z mramoru a sv. Kříž (Kalvárie) a Jan Nepomucký jsou z bronzu.

Ve směru od Staroměstské mostecké věž na Malou Stranu vlevo jsou tyto sochy:

Sv. Ivo – autor Matyáš Bernard Braun na objednávku právnické fakulty (1711); na mostě kopie z roku 1908 od Františka Hergesela mladšího, originál v Lapidáriu NM. Sv. Ivo je patron právníků; vdova s dětmi vzhlíží k světci, který se jich ujal před soudem. Po jeho pravici s mečem a zavázanýma očima je Spravedlnost.

Sv. Barbora, Markéta a Alžběta — autor Jan Brokof s velkým podílem jeho syna Ferdinanda Maxmiliána (1707). Uprostřed sousoší Barbora, napravo Markéta, nalevo Alžběta. Sousoší „svatých panen“ pořízeno nákladem císařského rady Jana Václava Obyteckého z Obytce (sv. Barbora ho měla chránit před náhlou smrtí). Jeho znak je na soklu pod Markétou, pod Alžbětou je znak jeho manželky. Na mostě je umístěna kopie.

Pieta (Oplakávání Krista) — autor Emanuel Max (1859); klasické zobrazení — na matčině klíně spočívá Ježíš, napravo je Maří Magdaléna, uprostřed sv. Jan. Sousoší objednala pražská obec za peníze z veřejné sbírky. V 15. století tu byla Boží muka, od roku 1695 Pieta Jana Brokofa, která byla poškozena střelbou roku 1848 a roku 1859 přemístěna do nádvoří nemocnice Pod Petřínem.

Sv. Josef s Ježíšem – autor Josef Max (1854); původně zde od roku 1706 stála socha se stejným námětem od Jana Brokofa, byla však střelbou poničena, stejně jako vedlejší Pieta, a umístěna v Lapidáriu NM. Maxovu sochu objednal velkoobchodník Josef Bergmann.

Sv. František Xaverský — autor Ferdinand Maxmilián Brokof (1711); sousoší bývá považováno za Brokofovu nejhodnotnější práci na mostě, přestože ji vytvořil v pouhých 23 letech. Jak tehdy vypadal, můžeme vidět na mladíkovi stojícím pod světcovou rukou s křížem, kterému dal svoji podobu. Dolní část sousoší tvoří postavy z exotických zemí, kde František působil jako misionář — Číňan, Tatar, mouřenín a Ind, kteří nesou desku se stojícím sv. Františkem. Před ním klečí pohanský kníže, přichystán přijmout křest. Toto sousoší, podobně jako původně protější, stejně monumentální skupina Ignáce z Loyoly od téhož autora, se při povodni roku 1890 s částí mostu zřítilo do vody. V roce 1913 byla osazena zpět kopie od Čeňka Vosmíka, originál se nachází v Lapidáriu NM, stejně jako zbytky sousoší sv. Ignáce. Oba světci byli významnými jezuity, sv. Ignác tento řád založil.

Sv. Kryštof — autor Emanuel Max (1857); původně zde stála strážnice, která se při povodni 1784 zřítila do vody i se strážníky. Silák Kryštof pocházel z Kanánu. Sloužil Bohu tím, že přenášel na ramenou pocestné na druhý břeh divoké říčky. Jednou takto přenesl samotného Krista, který na sebe vzal podobu malého dítěte — tento výjev zobrazuje sousoší (jméno Christophoros znamená řecky „ten, který nese Krista“). Sv. Kryštof je patronem cestujících, lodníků, plavců, ochránce proti bouřím a vodě.

Sv. František Borgiáš — autor Ferdinand Maxmilián Brokof (1710); ústřední postava třetího generála řádu jezuitů, pocházejícího ze slavné katalánské rodiny Borgiů, je doplněna dvěma nesouměrně umístěnými anděly po stranách, kteří nesou obrazy Madony a svátosti oltářní. V dolní části soklu jsou světcovy atributy: přilba (býval vojákem), koruna (do doby, než se stal knězem, byl místokrálem Valencie) a kardinálský klobouk. Horní část podstavce nese znak purkrabího Františka z Colletu.

Sv. Ludmila s malým Václavem — autor Matyáš Bernard Braun (po roce 1720); původně zde stávala socha sv. Václava jako vítěze mezi dvěma anděly od Ottavia Mosta z let 1695—1701, která se při povodni 1784 zřítila do Vltavy. Byla nahrazena Braunovou sochou, stojící původně na hradní rampě. Sv. Ludmila má v levé ruce závoj, jímž byla uškrcena, pravou rukou ukazuje do bible, v níž se učí malý Václav číst. Na reliéfu podstavce je zobrazeno Václavovo usmrcení. Torzo Mostovy sochy se nachází v Lapidáriu NM, některé její součásti byly vyloveny z vltavského dna zatím naposled v roce 2004. Také originál sv. Ludmily byl přemístěn do vyšehradské Gorlice, na mostě je kopie od J. Kačera a M. Kačerové z roku 1999.

Sv. František Serafinský — autor Emanuel Max (1855); také na tomto místě byla původně barokní socha světce od Františka Preisse, dnes je před kapucínským kostelem sv. Josefa na náměstí Republiky. Dnešní sousoší nechal zhotovit hrabě František Kolowrat — Liebštejnský na památku záchrany císaře Františka Josefa I. při atentátu roku 1853. Sv. František založil žebravý řád františkánů a také stál u zrodu tradice stavění jesliček (provedl poprvé na Vánoce roku 1233). Na sousoší je zobrazen v typickém řádovém oděvu uprostřed mezi dvěma anděly — serafíny.

Sv. Vincenc Ferrerský a sv. Prokop — autor Ferdinand Maxmilián Brokof (1712); dominikán Vincenc, pocházející z bohaté valencijské rodiny Ferrero, křísí nebožtíka v rakvi a se zdviženou rukou vyhání ďábla z posedlého člověka. Český patron, zakladatel a opat Sázavského kláštera Prokop, odstrkuje berlou satana. Na soklu jsou tři karyatidy — poprsí Saracéna a Žida, obrácených sv. Vincencem ke křesťanství, a plačícího démona, spoutaného sv. Prokopem. Reliéfy zobrazují Poslední soud a Orání sv. Prokopa s čertem. Oba tito světci podle vatikánských knih prý napravili 100 000 hříšníků, přivedli ke katolické víře tisíce Saracénů a židů, vzkřísili mnoho mrtvých a zkrotili mnoho čertů.

Bruncvík — mimo řadu soch na podstavci ve vodě, pod sousoším sv. Vincence Ferrerského a sv. Prokopa, stojí socha rytíře s taseným zlaceným mečem v pravici, erbem po boku a se lvem u nohou. Byla vytesána podle fragmentu původní sochy rytíře Rolanda z 15. století v kombinaci s vlastní představou sochaře Ludvíka Šimka (1884). Socha, která symbolizovala městské pravomoci, byla značně poškozena na konci třicetileté války při bojích se Švédy na Karlově mostě. Její tehdejší torzo a dochovaný původní podstavec jsou dnes uloženy v Lapidáriu Národního muzea na Výstavišti.

Staročeská legenda o Bruncvíkovi vypráví, že se vydal do cizích zemí vydobýt si právo na vylepšený erb s vyobrazením lva místo dosavadní černé orlice. Lva na svých cestách opravdu potkal a podařilo se mu ho zachránit před devítihlavou saní — od té doby ho věrně provázel. Bruncvík vlastnil zázračný meč, který podle pověsti na jeho přání sám srážel hlavy nepřátelům. Po návratu domů ho zakopal na Karlově mostě — má ho vyzvednout sv. Václav v místě, kde jeho kůň kopytem rozkopne zem na mostě při cestě na pomoc české zemi. Meč zničí nepřátele a bude navždy klid v Čechách. Při opravě Karlova mostu po povodni z roku 1890 byl prý v mostovce skutečně objeven velký zrezivělý meč.

Sv. Mikuláš Tolentinský — autor Jeroným Kohl (některé prameny uvádějí jeho syna Jana Bedřicha) (1708); světec žijící na přel. 13. a 14. století proslul svými zázraky a uzdravováním nemocných. V 18 letech vstoupil do řádu augustiniánů, působil v italském městě Tolentino. Socha, zobrazující světce podávajícího chléb chudým, vznikla na objednávku augustiniánů od sv. Tomáše. Na mostě je kopie od sochaře Jana Jiřikovského z roku 1969. Originál je umístěn v Gorlici na Vyšehradě.

Sv. Luitgarda neboli Sen Sv. Luitgardy — autor Matyáš Bernard Braun (1710); sochařova první známá práce a výtvarně nejkvalitnější dílo Karlova mostu. Sousoší z pískovce, jehož vzorem mohlo být Berniniho Vidění sv. Terezie, vzniklo nákladem opata cisterciáckého kláštera v Plasích Evžena Tyttla. Originál je umístěn v Lapidáriu Národního muzea na Výstavišti. Kopii vytvořil J. Novák a B. Rak v roce 1995. Luitgarda žila na přel. 12. a 13. století na území dnešní Belgie, byla členkou cisterciáckého řádu; jeptiškou se stala na základě zjevení Krista, který ji volal, aby ho následovala. Posledních 12 let svého života byla slepá a před smrtí se jí zjevil ve snu Ježíš na kříži, objal ji a přitiskl její ústa k ráně na svém boku. Tuto událost zobrazuje Braunovo sousoší.

Sv. Vojtěch — autor Michal Jan Josef Brokof — starší bratr Fedinanda Maxmiliána, který zřejmě spolupracoval (1709); socha v bohatě řaseném plášti stojí na soklu s andílky a znakem staroměstského konšela — donátora Marka Joanelliho. Originál je v Gorlici na Vyšehradě, na mostě je od roku 1973 kopie sochařů Vojtěcha a Karla Hořínka. Slavníkovec Vojtěch byl druhým pražským biskupem, zasloužil se také o založení benediktinského kláštera v Břevnově. Vyvraždění svého rodu Vršovci přežil díky tomu, že v té době pobýval v Římě. Po návratu se rozhodl působit jako misionář mezi pobaltskými Prusy v Pomořanech, kde zemřel roku 997 mučednickou smrtí. Je světcem uctívaným v celé střední Evropě.

Sv. Jan z Mathy, Felix z Valois a Ivan — autor Ferdinand Maxmilián Brokof (1714); monumentální sousoší objednal hrabě František Josef Thun jménem řádu trinitářů, který založili ve 12. století sv. Jan a Felix a který měl za úkol vykupovat křesťany z pohanského zajetí. Na skále stojí sv. Jan s rozlomenými pouty, vedle něj sv. Felix, o něco níže poustevník Ivan, jako zástupce zemských patronů. V dolní části skály je zamřížovaná jeskyně s uvězněnými křesťany, které hlídá pes a Turek s důtkami a šavlí. Za Turkem stojí jelen s křížem mezi parohy, který připomíná období, kdy oba zakladatelé řádu žili v lesích jako poustevníci a při rozjímání je vyrušilo zjevení jelena s červenomodrým křížem na hlavě.

Sv. Václav — autor Josef Kamil Böhm (1859); socha vznikla na náklad Pavla Aloise Klára, syna zakladatele Klárova ústavu slepců, k 25. výročí založení ústavu.

Ve směru od Staroměstské mostecké věž na Malou Stranu vpravo jsou tyto sochy:

Madona a sv. Bernard — autor Matěj Václav Jäckel (1709); uprostřed sousoší, které vzniklo na objednávku opata oseckého kláštera cisterciáků Benedikta Littweriga, stojí Panna Maria s Jezulátkem, k ní vzhlíží vpravo klečíci sv. Bernard v řeholním rouchu, andílek před ním drží opatskou pokrývku hlavy. V levé části kromě andílků jsou atributy Kristova utrpení — kříž, hřeby, kladivo a kleště, figura kohouta a veraikon — upomínka na pověst o Veronice, která zmučenému Kristu podává šátek k otření tváře, do něhož se zázrakem otiskl jeho obličej. Originál sousoší je umístěn v Gorlici na Vyšehradě. Na mostě byla v letech 1978—9 osazena kopie, jejímiž autory jsou M. Vajchr, V. Hlavatý, J. a P. Vitvarovi, M. Tomšej, A. Viškovská-Altmanová a J. Wolf. Sv. Bernard byl náboženským myslitelem 12. století, význačným představitelem řádu cisterciáků a jeho reformátorem. Celý život byl velkým ctitelem Panny Marie — napsal báseň Salve Regina (Zdrávas královno), o níž říkal Dante, že ji v ráji zpívají andělé.

Bradáč — patří k našim nejstarším veřejným plastikám. Původně byla na třetí klenbě Juditina mostu na staroměstské straně, při zaklenutí ramene byla vyňata a zazděna do nábřežní zdi mezi Karlovým mostem a křižovnickým klášterem do téže výšky. Plastika Bradáče byla prvním staročeským vodoznakem. Vědělo se, kam až voda v městě dosáhne, když vystoupí k bradě, nosu nebo jeho uším.

Madona, sv. Dominik a sv. Tomáš Akvinský — autor Matěj Václav Jäckel (1708); oba světci, zakladatelé dominikánského řádu, přijímají od Madony růženec. Pod Madonou je zeměkoule v oblacích a symbolický pes s pochodní v tlamě (Domini canes = psi Páně). Původní socha, pořízená na náklad dominikánů od sv. Jiljí, je umístěna v Lapidáriu Národního muzea na Výstavišti; na mostě osazena kopie V. Bartůňka a S. Hanzla z let 1958—61. Sv. Tomáš Akvinský patří mezi největší středověké myslitele, byl zakladatelem scholastiky.

Kalvárie, sv. Kříž — kříž jako první ozdoba mostu zde stával už za Karla IV., od té doby byl několikrát vyměněn. Pískovcové sochy Panny Marie a sv. Jana vytvořil roku 1861 Emanuel Max; nynější bronzový zlacený kříž byl ulit roku 1629 v Drážďanech H. Hillgerem a roku 1657 zakoupen do Prahy za přispění Karla Škréty. Silně zlacený nápis v hebrejštině „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů“ (Kadoš, Kadoš, Kadoš, Adošem Cevaot) okolo kříže byl podle nápisu na podstavci a podle pověsti pořízen královským tribunálem roku 1696 z pokuty Žida, který se posmíval kříži. Pověst však není pravdivá, odsouzený se stal obětí lživého udání. Pro židovské občany a návštěvníky města je nápis nepochopitelný a uráží jejich náboženské přesvědčení, proto sem byly 8. 3. 2000 umístěny tři tabulky s vysvětujícím nápisem, jejichž autorem je sochař Vlastislav Housa.

Sv. Anna — autor Matěj Václav Jäckel (1707); světice je zobrazena v dobově oblíbené podobě samotřetí, tzn. ve společnosti své dcery Panny Marie a vnuka Ježíška, který objímá zeměkouli s křížkem a Anna ho chová na ruce. Druhou rukou objímá Pannu Marii, která k ní vzhlíží a podává jí kytici růží. Socha byla pořízena nákladem hraběte Rudolfa z Lisova, komořího a hejtmana Starého Města; originál v Gorlici na Vyšehradě, na mostě od roku 1999 kopie, jejímiž autory jsou Vojtěch Adamec a Martin Pokorný.

Sv. Cyril a Metoděj — autor prof. Karel Dvořák (1928—38); sousoší stojí na místě Brokofova sousoší Ignáce z Loyoly, které se při povodni roku 1890 zřítilo do Vltavy (dnes jsou sestavené fragmenty vystaveny v Lapidáriu na Výstavišti); sousoší vyjadřuje misijní činnost věrozvěstů a myšlenku slovanské jednoty. Autor si byl vědom skutečnosti, že jeho sousoší bude srovnáváno s díly rozvinutého baroka, proto mu jeho vytvoření zabralo poměrně hodně času. Podařilo se mu však vytvořit dílo moderní a zároveň respektující okolní plastiky. Sousoší bylo objednáno z podnětu ministerstva školství k 10. výročí vzniku republiky, osazeno roku 1938.

Sv. Jan Křtitel — autor Josef Max (1855); sochu objednal J. N. Gemerich z Neuberku, aby nahradila sousoší Jana Brokofa Kristův křest z roku 1706, které bylo poškozeno za revoluce roku 1848 (dnes v Lapidáriu). Jan Křtitel, patron johanitů — maltézských rytířů, má u levého boku kříž a mušli, připomínající Kristův křest. Socha se až topornou nehybností odlišuje od dynamických barokních soch. Tento romantický směr 1. poloviny 19. století (nazarénismus) zdůrazňoval sentimentalitu a uhlazené linie, které měly zvýšit působivost náboženských motivů.

Sv. Norbert, Václav a Zikmund — autor Josef Max (1853); původně zde stávalo sousoší se sv. Norbertem (zakladatelem premonstrátského řádu) z roku 1708 z brokofovské dílny, po poškození při pruském ostřelování bylo nahrazeno roku 1764 sousoším sv. Norberta s anděly od Ignáce Františka Platzera. Obě tato díla zmizela, jejich podoba je známa jen z dobových rytin. Nynější sousoší na novogotickém podstavci objednal strahovský opat dr. J. Zeidler. Sv. Norbert založil ve 12. století řád premonstrátů; zásluhou strahovského opata Kašpara Questenberka byly jeho ostatky převezeny roku 1627 do Prahy a uloženy v kostele Nanebevzetí Panny Marie na Strahově.

Sv. Jan Nepomucký — autor Jan Brokof (1683); nejstarší plastika na mostě. Dřevěný model (dnes v kostele sv. Jana na Skalce) vyřezal Jan Brokof podle hlliněné skici vídeňského sochaře Matyáše Rauchmüllera; při práci se údajně obrátil z luteránství na katolickou víru. Návrh podle dřevěného modelu vypracoval arch. Jean Baptiste Mathey, baron M. B. Wunschwitz ji dal ulít z bronzu v Norimberku zvonařem J. W. Heroldtem. Tato socha sv. Jana Nepomuckého se stala závazným ikonografickým vzorem, podle níž vznikaly a vznikají další sochy světce u nás i v cizině. Pět hvězdiček kolem světcovy hlavy, rocheta, kříž a palma mučednictví jsou jeho neodlučitelnými atributy. Hvězdy se údajně objevily nad hladinou, když byl Jan Nepomucký svržen do vody. Mají symbolizovat 5 písmen latinského slova „tacet“, což znamená „mlčí“.

Na levém reliéfu podstavce je zpověď královny Žofie, na pravém je zobrazeno Nepomukovo svržení do Vltavy, uprostřed nápis a bronzový znak donátora. Výška sochy 2,5 m, váha 20 q, cena 7000 zlatých. Socha byla odhalena roku 1683 k třistaletému výročí úmrtí sv. Jana Nepomuckého, které však dárce špatně spočítal, neboť ten byl utopen 1393. Jan Nepomucký byl velmi populární u chudých lidí, jezuité jím potlačovali památku Jana Husa a Žižky. Na zábradlí mostu, odkud byl světec svržen do vody (mezi sochou Jana Křtitele a sousoším českých patronů), byl upevněn na mramorové desce nevelký dvojitý arcibiskupský mosazný kříž, opět s pěti hvězdami. Položí-li se ruka na kříž tak, aby se každý prst dotýkal jedné z hvězd, splní se prý tajné přání. Socha Jana Nepomuckého je umístěna na trojdílném podstavci, v kterém jsou zasazeny tři bronzové lité desky: první představuje zpověď královny Žofie, pravá deska znázorňuje světcovo svržení do Vltavy, na prostřední nápisové desce je uvedeno latinské jméno donátora sochy. Také reliéfu na soše sv. Jana Nepomuckého se lidé dotýkají pro štěstí.

Jan Nepomucký byl generální vikář pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna. Na příkaz Krále Václava IV. byl roku 1393 umučen, protože odmítl podřídit duchovní právo vůli světského panovníka a odmítl vyzradit zpovědní tajemství královny Žofie.

Sv. Antonín Paduánský — autor Jan Oldřich Mayer (1707); pískovcová socha kazatele v řádovém rouchu mnichů františkánů s Ježíškem a lilií; u nohou světce stávala dříve ozdobná tepaná lucerna. Socha pořízena nákladem rady nejvyššího purkrabství Pražského hradu Kryštofa Mořice Witthauera. Sv. Antonín Paduánský, člen řádu františkánů, pocházel z Portugalska. Měl neobyčejné kazatelské nadání a dar výřečnosti. Velkou část života prožil v Assisi, zemřel roku 1231 v Padově, kde byl později nad jeho hrobem postaven chrám.

Sv. Juda Tadeáš — autor Jan Oldřich Mayer (1708); světec – jeden z Kristových apoštolů, drží evangelium a kyj, kterým ho zabili pohané. Sochu objednal František Sezima rytíř Mitrovský.

Sv. Augustin — autor Jeroným Kohl; někdy bývá uváděn jeho nevlastní syn Jan Bedřich (1708); světec drží hořící srdce a šlape po kacířských knihách. Na soklu je znak donátorů — augustiniánů. Originál sochy je dnes umístěn v Gorlici na Vyšehradě, na mostě osazena kopie z roku 1971, jejímiž autory jsou J. Dušek, O. Velínský, A. Sopr a J. Hampl. Sv. Augustin se narodil roku 354 v dnešním Alžírsku, od mládí se lehce učil, ale rád se také bavil. Až pod vlivem biskupa Ambrože a jeho ohnivých kázání přistoupil ke křesťanství, roku 396 byl sám zvolen biskupem. Sepsal pravidla řeholního života, z nichž později vycházelo mnoho dalších církevních řádů.

Sv. Kajetán — autor Ferdinand Maxmilián Brokof (1709); sv. Kajetán s typickými barokními ozdobami andělíčky a obláčky, za sochou vysoký trojhran, který symbolizuje sv. Trojici. Sochu pořídil bývalý konvent kajetánů (theatinů) v Praze. Sv. Kajetán v 16. století tento řád založil, aby pomáhal lidem při morových epidemiích.

Sv. Filip Benicius — autor Michal Bernard Mandel (1714); jediná mramorová socha na Karlově mostě byla vytvořena v Salzburku na objednávku řádu servitů, jehož členem byl i její autor. Na mostě bylo umístěno už hotové dílo. Sv. Filip byl tak horlivým kazatelem, že byl jmenován generálním vikářem řádu; měl se stát i papežem, ale toto poslání odmítl (připomíná papežská tiára za jeho pravou nohou). V levé ruce drží kříž, květinovou ratolest a knihu. V roce 2000 byla dokončena restaurace sochy. Restaurátor Jiří Diviš vyrobil zcela nový podstavec ze 4 kusů božanovského pískovce (váha 3,5 t, výška 1,8 m). Restaurátoři ak. sochaři Michal Tomše a Jiří Kaifosz zrestaurovali sochu na náklady manželů Lichtenštejnových.

Sv. Vít — autor Ferdinand Maxmilián Brokof (1714); socha vznikla na náklad vyšehradského děkana Matěje Vojtěcha z Löwenmachtu. Sv. Vít v oděvu římského legionáře (pocházel ze Sicílie, žil ve 3. století) stojí na skále se lvy, ke kterým byl uvržen, aby ho zabili. Místo toho si však mírně lehli k jeho nohám. Předtím byl namáčen v kotli s vroucí smolou, ale vyvázl bez jediného zranění. Nakonec byl v žaláři mučen tak dlouho, dokud nezemřel. Sv. Vít je patronem české země, je také ochráncem lidí trpících epilepsií, tanečníků, herců a komiků; kníže Václav získal od císaře Jindřicha ramenní kost světce a zasvětil mu chrám, který nechal postavit.

Sv. Kosma a Damián se Salvátorem — autor Jan Oldřich Mayer (1709); sousoší vzniklo na objednávku lékařské fakulty (sv. Kosma a Damián jsou patrony lékařů), oba světci jsou oblečeni v dobových úborech profesorů pražské univerzity, drží nádoby s léky a mučednické palmy. Uprostřed je Kristus — spasitel světa. V nápisu na podstavci autor přirovnává Kosmu k Hippokratovi a Damiána ke Galénovi.

V současnosti most spravuje Sdružení výtvarníků Karlova mostu, plastiky spravuje Galerie hlavního města Prahy.

Karlův most je národní kulturní památkou.